Opět parádně zařízená akce. V aukci koupené lístky do tzv. Red Zony někdy v březnu nám byly fyzicky předány 3 hodiny před samotným koncertem přímo před Olympijském stadionem. Vyšlo to. Bylo to jako by nám U2 hráli v obývacím pokoji a my si v klidu mohli odejít pro pivko do ledničky, aniž bychom se báli, že příjdeme o místo na sedačce (tím nechci říct, že bychom se ten večer vůbec posadili.) Není prostě lepšího místa, až teda na samotné podium, na které se ten večer k úžasu všech na stadionu a pak v pondělí večer všech u obrazovek u Televizních novin v celých Čechách , dostala partička třech kluků z Prahy a střihli si s Bonem Angel of Harlem!
Jo, tenhle moment přesně potvrdil sílu U2. Z té blízkosti šel až strach a zároveň i ujištění, že na dosah má člověk stále partičku lidských bytostí. Viděli jsme i cítili momenty, kdy kapela trochu vypadla z tempa, ztratila to momentum, kdy trochu plavali uprostřed písně. Viděli jak mezi sebou komunikují, dávají signály technikům, kde co dotáhnout aniž by si toho zbylých osmdesát tisíc lidí na stadionu všimlo.
Taky vidíte a cítíte neuvěřitelnou energii při nástupu v podobě Breathe, Larryho sóla na bicí, Bonovy změny textu se současným datem (18th of July, 8:50 pm), neuvěřitelně našláplé No Line On The Horizont s dvěma kytarami pod tlakem a první typické chorály, oh oh oh …. Jsme v Berlíně, kde kapela natočila přelomové Achtung Baby a tak po Mysterious Ways a Angel of Harlem přijde nově zařazená lahůdka - Stay (so close far away) (London, Belfast and BERLIN!), nejednomu se zrak trochu zamlží… Dojemná scéna po Unforgettable Fire, kdy se Bono snaží z můstku dotknout natažené ruky fanynky pod ním, s doznívajícími tóny se jim to nakonec podaří, dav okolo to ocení dlouhým potleskem.
Vrcholem jsou další dvě věci napsané před 18 lety v Berlíně – One, či spíše THE ONE a ULTRA Violet (Light My Way). One je nataženo do neskutečné délky s přidanou never heard slokou a UV je odzpíváno s takovým nasazením, že se nejeden z nás bojí o Bonovy hlasivky – zavěšen, potacející se, oběma rukama držící se zavěšeného kruhového mikrofonu doslova odřve nejlepší Ultra Violet za posledních dvacet let. A my s ním. Unreal. Jeden by po takovém výkonu asi umřel, nicméně na závěr příjde ještě jeden intonačně neuvěřitelný kousek v podobě Moment of Surender, kde však technika trochu začíná vypovídat službu, z reproduktorů se valí stěna basů, Bono klečí na kolenou a přes rozpadající se mikrofon se s námi loučí. Pak se rozhlédne přes moře nasvícených hlav a rukou před ním a pronese: „There is no line on the horizon.“
