Love these Pearl Jam fan gigs' reviews...

Ok, Halloween night at the Spectrum with Pearl Jam was an epic and historical event. I'm proud to have been there all 4 nights, and after reviewing some past LIVE-DVD releases from pearl jam, i do believe that "Bringing down the Spectrum - October 27, 28, 30, 31" is completely worthy of being a DVD-Box set. These shows captured everything Pearl Jam represents. The set lists each night, especially the final show, were amazing! I think it's important for every PJ fan to experience this historical event. The cameras were rolling, so why not reprint it, mass produce it, put all 4 nights in a nice little box and give every Pearl Jam fan the opportunity to experience this epic journey. They played "Bugs" live, for the first time ever, and maybe the last time! I would love to have these 4 shows as part of my Pearl Jam Live-DVD collection, not only as a Live recording, but as a part of history, and i'm proud to have been a part of it. Thank You Pearl Jam!


EPIC
fucking epic. my body hurts, my life hurts...what a show...what a run...what a tour. i did 11 shows this year and tonight gave me such closure. i couldnt fucking move for the last half hour but i had this silly shit eating grin that probably won't go away for a few days.


This show was INSANE!!!!

I really can't believe what i just witnessed!

its amazing how worthless i have been at work this week. Unreal.

Brought 2 co-workers there who kind of get sick of hearing me gush about the band and think (thought) I am crazy to attend so many PJ and EV shows. They both were awestruck by what is going on and are sold for life now. i have to expidite bootlegs of old shows to these guys this morning!

Bono and Eddie 's conversation:
Bono: "Each of our records is a racehorse that we've trained and groomed. When we enter it into a race we want it to win."
Eddie: "Our records are horses, too, and we also train and groom them. The difference is, " Eddie concludes, a beatific smile on his face, "I want ours to run free in a field"

One of my friends with me had never seen PJ live or even heard a single PJ song. Yes...a COMPLETE PEARL JAM VIRGIN.We drove from Phoenix to San Diego, about a 6 hour trip. I built up the experience along the way by saying that feeling the energy from PJ and the crowd is like "the souls of everyone in the packed house transcending out of their bodies and then flying around in the rafters high-fiving each other".

Needless to say...My previous PJ virgin friend walked out of that arena in shock. He realized my imagery was actually right.


This was also my wife's first PJ show. She is not a fan! I know! Grounds for a divorce, right?!?! Well...she went with me to SD to se the fellas for the first time. Needless to say, she enjoyed the show, but she still said, "I still don't dig the music, but I liked some of the songs, and I now know why you and the other fans love PJ, there is a connection there that I didn't know about. I can see how Ed cares about the fans, he certainly connected with the crowd and the crown sure gave it back, that was cool." So....from her point of view, she thought the show was good. She never saw a crowd get so into the show before.



"I'm sitting bleary eyed at my desk, sipping coffee and trying to get thoughts together. Feel exhausted, hungover, yet still can't fucking wait to go again tonight. These guys just BRING IT. How do they do it every time? To have as much energy as they do, 18 years into their career is awesome. And it's all genuine, you have to love it. It's like having 5 Springsteens up on stage. Opening up with the Why Go/Animal/Got Some triple play showed they were not fucking around in LA. Got Some really holds up well next to those two songs too, God I love that song right now.


1 word. Energy.
3 more words. Oh My God.

Wow! Four words I never thought I'd live to write: "Lukin w/ string quartet"!

If you love the band enough to read my long-winded description, then you really can't afford to miss them. They're doing something that grows more special by the day. Making interesting/compelling new albums, and kicking ass live.

I think they know we expect it. And they are refusing to let us down. It sometimes hurts how much I love this band and how much I miss them when I don't have another show to attend.

Thanks for indulging me."

The list is long...

Pearl Jam - Backspacer

Deváté studiové album Pearl Jam je tady a pro všechny kdo během léta slyšeli dvě písně z připravované desky (The Fixer a Got Some) to bude milé potvrzení znovuobjeveného zvuku Pearl Jam. George Bush je pryč, členům kapely se rozrostly rodiny o nová pokolení, z desky je cítit dospělost, optimismus, smířlivost a celkové zklidnění, uspokojení. Backspacer zní hodně vyzrále, dospěle, určitě sebevědomě. Eddiho texty jsou na novotině tak lehké, mnohdy dokonce plné rýmů, což se v minulosti nestávalo. Použité klávesy, ať už v podobě obyčejného pianina či více syntetického nástroje, dodávají desce nový, překvapující rozměr. Parádní, svěže znějící deska!


Tak pojďmě k jednotlivým kouskům. Většina skladeb dosahuje v průmeru pouze třech minut, energie a sdělení je tak vměstnáno do omezeného prostoru, což vůbec není na škodu, spíše naopak (uvědomíme-li si jaký rozměr pak může mít živé provedení!).


Gonna See My Friend = Vostrej opener! Nabízí se přirovnání s Breakerfall či Brain of J., ale z téhle písně čpí nadšené očekávání - Gonna see my Friend! I wanna shake this day before I retire

Got Some = album si udržuje parádní tempo, Eddie to do nás podle svého zvyku chrlí pod tlakem a má na rozdávání... Got Some If you Need it. Love this, strhující.

The Fixer = Zní vám to jako fresh kousek od teenagerů co právě slezli ze svého skejtu? Bingo. Příjemně nám to odsejpá, yeah, yeah, nemůžu ten riff vymazat z hlavy celý den, PJ jsou ve velmi dobré, uvolněné a sebevědomé náladě - When something’s broke I wanna put a bit of fixin on it, Yeah Yeah Yeah Yeah Fight to get it back again . Sluší se poznamenat, že skladbu má na svědomí bubeník Matt Cameron...

Úvodní trio skladeb máme za sebou, jeden by podle Pearl Jam zvyku čekal lehkou změnu tempa, nicmeně nás čeká ještě jedna pro mne trochu težko uchopitelná skladba - Johnny Guitar - kytarový riff zůstává jasný, zpěv a text trochu kostrbatý a samotný název písně mnoho tajemství neslibuje.




Just Breathe = Tak až zde se nám album láme do lehkého vyklidnění. Ke slovu se dostává hodně výrazně klávesový podklad. Něžná balada, ačkoliv o smrti, člověku zůstává úsměv na tváři po celou dobu "umírání"... nice.
Stay with me...
Let's just breathe...

Plujeme výstavním středem alba - Amongst the Waves = sounds like In Hiding v refrénu. Eddie loves the waves indeed, inspirace je clear, ale není to zdaleka rozbouřené moře, spíš taková letní pohodová vlna, kterou si s nadšením a s velkým sebevědomým smlsneme. Lahůdka.
But I am up riding high amongst the waves
Where I can feel like I
Have a soul that has been saved
Where I can feel like I've
Put away my early grave


Následuje pro mne asi vrchol alba - Unthought Known = Aaaaaw. Krásně gradující píseň s doprovodným klavírem. Vzletná, dokonale okouzlující. Strhující. Tohle jsou Pearl Jam! Paráda! Mám husí při pomyšlení co tahle skladba udělá s davem na koncertu... Given to Fly Backspaceru. Perla.
Feel the sky blanket you
With gems and rhinestones!!!
See the path cut by the moon
For you to walk on
For you to walk on...

Love this one! Again and again...

Supersonic = vostrá pecka. Punk. Ne nepodobná Mankind z No Code. Koncertní verze nás asi rozkuchá na kusy, ale celkově mi Supersonic nepřijde na tomto albu nějak výrazným počinem.

Speed Of Sound = zvláštní píseň. Každým dalším poslechem tohoto kousku si nejsem více jistý, zda-li na Backspacer patří. Výrazný klavírní doprovod vytváří z Speed Of Sound až tak trochu "cajdák". Eddiho hlas je plný pokory, zní smířen s osudem... ale ... Když poslouchám původní demo verzi Speed Of Sound, musím říct, že u ní měli zůstat... Snad ji tak původní podobě budeme slýchavat na koncertech...

And yet I’m still holding tight
To this dream of distant light
In that somehow I'll survive
But this night has been a long one
Waiting on a sun that just dont come

Force of Nature = S touto věcí tak trochu bojuji. Hledám nějaký překvapivý, neočekávaný prvek, ale vše přichází tak nějak podle plánu. Nadvakrát se opakující refrény celou skladbu hodně odlehčují. A to Mikovo sólo na konci písně má taky dosti čitelně obrysy, zapadající do řádu této písně.



The End = Wow. Chilling. Tak křehká a krásná. Jako by se tahle věc tématicky na tuhle desku vubec nehodila. Eddieho zpěv nikdy nezněl tak zranitelně, to spojení jeho hlasu, jednoduché kytary a podkresleného orchestru je přímo ohromující. Naléhavé, zoufalé... Dech beroucí...
Slide on next to me,
I’m just a human being,
I will take the blame, but just the same, this is not me, you see, believe, I’m better than this – don’t leave
me so close,
I’m buried beneath the stones,
I just want to hold on and know I’m worth your love, and I, don’t think, there’s such a thing.

Překvapí i samotný závěr písně. Jeden by si přál aby to nikdy neskončilo. Ale ono musí. Give me something to echo in my unknown future, you see, my dear, the end, comes near, I’m here, but not much longer.

Paradni fotky z koncertu Radiohead v Praze

Radiohead in Prague - 23.08.2009

Crazy summer tour is over. Historie. V noci jsem mel dokonce sny o podzimu…

Ale rozlouceni to bylo paradni. Vetsina z nas byla prijemne zrelaxovana z pobytu na Frydstejne a jinych vyletu, bylo fajn se takto sejit vicemene se vsemi, s kterymi jsme absolvovali letosni turne po Evrope prave doma v Praze, i s jejich detmi (Miso!! To je vostry, jak jsme stary!), dat si pivko i s Michaelem z Nemecka, kteremu jsem pred mesici prodal lupen do taktez prvni zony, setkat se s Kubou a jeho zenou Majou... Proste pohoda.

Jeste nez slunce stacilo uplne zapadnout za vrsky korun Stromovky, Radiohead se konecne objevili na podiu s klasickym otevirakem 15 steps. Hypnoticky uhranciva seance mohla zacit... Precizni, dokonale. Ten zvuk! A kdyz jiz jako treti pisen zazni Weird Fishes, skladba, ktera spis patri do druhe poloviny koncertu, bylo jasne ze i slozeni celeho setlistu bude twisted up.

Pada tma a hra svetel nabira na dramaticnosti. Barvy, vyrazne barvy. Tyce, jako krapniky, zavesene nad celym podiem dodavaji cele audiovizualni orgii originalitu. Vse do sebe paradne magicky zapada. Dostava me trojkombinace – Morning Bell -> 2+2=5 -> Wolf at the Door. Predevsim 2+2=5 strhne dav k ostremu tanci, nad hlavami se viri prach. Nice Dream z alba The Bends je prekvapenim, mystickym okamzikem zustava hrobove ticho pri Exit Music. Clovek by slysel spadnout spendlik. Hypnoticke. Bangers&Mash nemusim, za to finish main setu v podobe Bodysnatchers a Idioteque dostava kazdeho.

Thom York dnes neni zrovna v nejkomunikativnejsi nalade. Za cely koncert vyplodi s tezi 2-3 vety – Pyramid Song venuje Kafkovi, “kterej je vlastne stejne mrtvej, takze mu to muze bejt jedno…” Ale to jiz jsme v prvnich pridavcich. Kouzlo kapel jako Pearl Jam ci Radiohead je v tom, ze nevite co prijde dalsi. Blok prvnich pridavku je toho prikladem. Pyramid Song, These Are My Twisted Words (nova skladba z nadchazejiciho alba, paradni kousek!), Airbag (!), nekompromisni The National Anthem a na zaver hodne zasnena How to Disappear Completely.

Konec?

Not yet. Ackoliv jeden by myslel, ze uslysime Creep, prednost dostava The Bends, odzpivana hooodne zvlastnim zpusobem (jsem ve sporu, zda-li se melo jednat o umyslnou provokaci, ze RH si opravdu nelibuji v „hitovkach”, ci to byl pouze Thomuv momentalni dusevni projev...). Predposlednim kouskem je malo hrana True Love Waits, ktera prejde do zaverecne Everything In Its Right Place. Dokonale vystihujici cely vecer. Precizni, hypnoticke, dokonale.

Praha dostala koncert roku. A my povedeny darek na rozloucenou. Live as much you can.

01 15 Step
02 There There
03 Weird Fishes/Arpeggi
04 All I Need
05 Lucky
06 Nude
07 Morning Bell
08 2+2=5
09 A Wolf at the Door
10 Videotape
11 (nice dream)
12 The Gloaming
13 Reckoner
14 Exit Music
15 Bangers&Mash
16 Bodysnatchers
17 Idioteque
-----
encore 1
18 Pyramid Song
19 These Are My Twisted Words
20 Airbag
21 The National Anthem
22 How To Disappear Completely
------
encore 2
23 The Bends
24 True Love Waits
25 EIIRP

Faith No More - Prague - 17.08.2009

Tak jen pro uplnost. Fyzicky jsem se sice zucastnil koncertu Faith No More, ale dusi jsem byl v totalnim limbu. Par hodin spanku za posledni 3 dny, treti koncert ve ctyrech dnech, mnozstvi alkoholu a vseho mozneho, tisice najetych a naletanych kilometru, abstak endorfinu udelalo sve. V pondeli vecer jsem nebyl pri veskere snaze schopen si udelat jakoukoliv naladu. Citil jsem se totalne vygumovany, prazdny, jako nepopsany list papiru. Ale uprimne, dva dny po koncertu Pearl Jam by to nemel nikdo jednoduche.

Vybavuju si letmy pokus nastartovat se do provozni teploty, ale vse bylo zhaceno pekelnym horkem a nezvladnutou organizaci v staricke Sportovni hale v Holesovicich. Desivy zvuk, trable s Mikovym mikrofonem... Bylo by ale nespravedlive, uz vzhledem k pozitivnim ohlasum k tomu koncertu, se z me strany k vystoupeni FNM nejak vice vyjadrovat. V pondeli vecer jsem byl nekompetentni k jakekoliv konzumaci cehokoliv.

Pearl Jam - Berlin - 15.08.2009

.... po dvou hodinach spanku ve spacaku na zemi se loucime s hostitelem Radimem, ktery jeste ani nestihl jit spat a mirime skrz cely Londyn na blaznivy let do Berlina za dalsim v pravde zivotnim zazitkem. Skutecnost vsak predcila ocekavani....

Jiz v letadle sedime vedle kluka z Hamburku, ktery absolvoval vcerejsi vystoupeni U2 ve Wembley, a miri s kamosema na Pearl Jam. Vlastne cely vylet byl ve znameni mnoha setkani – Šimiho s Vítkem vyzvedavame v hotelu a mirime do prijemneho arealu v parku Wuhlheide mezi cleny 10c fan klubu, lidi nejruznejsiho veku z celeho světa… Naladu nikomu nekazi o trochu delsi cekani na samotny vstup do amfiteatru, všichni jsou naladeni na jednu vlnu.

První, ta mexicka, prichazi po odchodu predkapely Gomez. Je jasne, ze jedine ctyry koncerty v Evrope budou zarukou, ze všechna setkani s kapelou budou znamenat haly, stadiony, amfiteatry opravdovych fanousku. Během celeho horkeho letniho vecera se divadlem pod otevřeným nebem nesou choraly, vse je tak strasne moc v kontrastu se vcerejsim Wembley…

WHY GO a off we go… Vse je perfektni. Strhující svoji podstatou – kytary a zpev. Zadne efekty, kalkul. Spontalnost, energie. Strhující silou upalujeme nikdy nehranym setlistem. Vse je na nohou, atmosfera je elektrizující. Eddie se snazi krotit dav pod sebou, lide poslusne udělají tri kroky dozadu a odmeni se potleskem. Jedna velka party…

Tezko se vyzdvihuji jednotlive momenty, ale budiz – Nothing As It Seems, Untitled, MFC byla brutálně strhující kombinace. Skladby, které jsem nikdy neslysel před tim zive – Light Years!
Dostava me Insignificance a Evolution na zaver main setu. Extaze.




Choral obecenstva do přídavku. Eddie se pridava. Hard to Imagine! Na prani z publika hrane Faithfull a strhující Rocking in the Free World s Yellow Ledbetter…Eddie sedi na odposlechu, kouri a dopiji druhou lahev cerveného. Tohle nikdy nemuselo koncit a vlastne ani nekonci. Live as much you can, hlesl Eddie do mikrofonu a opravdu v objeti svých kamaradu odchází z jeviste definitivne. Ale cela tato Pearl Jam experience zustava v nas všech dal.

V poslednim vagonu S-bahnu na ceste domu me oslovuje drobna divka. Poznavam v ni Carolitu, holku z Chile, které jsem před casem prodal, aniz bychom se kdykoliv osobne před tim setkali, volny listek na Radiohead pristi tyden v Praze. Oba jsme v soku. Facebook je mocny. World is small… Magic night.



Set List: Why Go, Hail Hail, The Fixer, Corduroy, I Am Mine, Nothing As It Seems, Untitled, MFC, Gods' Dice, Even Flow, Unemployable, Severed Hand, Light Years, Daughter/(Blitzkrieg Bop), Got Some, Glorified G, Brother, Insignificance, Do The Evolution

1st encore: Bee Girl, Better Man/(Save It For Later), Given To Fly, Hard To Imagine, Alive

2nd encore: Angie (part/chorus. Rolling Stones), Small Town, Faithfull, Sonic Reducer, Rockin' In The Free World, Yellow Ledbetter

U2 - London - 14.08.2009

Nase rozlouceni s U2 se pri vsi snaze neda nazvat za prilis euforicke, povznasejici. Obvinuji predevsim sterilni prostredi stadionu Wembley, nabizejici mraky junk foodu, kterym bohuzel pritloustli zbohatli anglicani nepohrdnou ani behem koncertu. Jako bychom byli nekde v Americe. Skyboxy a VIP tribuny, modelky a podivni “fanousci” vsude kolem nas. Striktni zakaz koureni, konzumace alkoholu po 21.30 ... Proste “to” tam nejak nebylo, ani byt nemohlo. Lide prisli na show, ale sami ji vytvaret nechteli. Ten spirit z Milana ci Berlina tam nebyl a ani za techto okolnosti byt nemohl.

Samotni U2 se svym statickym setlistem do tohoto prostredi tak trochu presne zapadali. Chybel moment prekvapeni. Davy preckaly uvodni 4 pisne z noveho alba, aby byly ukojeni starsimi klasikami. Bono ten vecer nemel v sobe tolik energie jako v predchozich setkanich, ale i tak jsme myslim videli nejlepsi Beautifull Day a Vertigo naseho turne. Male prekvapeni v podobe Myserious Ways po One na uzavreni main setu. One zaroven bylo bohuzel znacne uspechane, bez jedine kudrlinky... Walk On a Ultra Violet me dostanou vzdy a U2 se nakonec podarilo zvednout ze sedadel cele vyprodane Wembley. Nerozumim proc ma zaverecna Moment Of Surender v podkladu strojem hrane bici, takze celym efektem jsou pak z obavou vyhlizejici pohledy na reproduktory, ktere takovy pretlak basu nezvladaji... Coz asi moc lidi tuto noc netrapilo, ponevadz prozretelne opousteli sva mista, aby je nepotkal stejny maraton v presunu zpatky do centra jako nas... Unaveni v davu pred stanici metra a ve vlacich napric Londynem jsme stravili jeste dalsi 2.5 hodiny, nez nas zmateny taxikar vysadil do rozjete afer party u Radima.... Ale to uz zacina jiny pribeh...

U2 - Berlin - 18.07.2009

Opět parádně zařízená akce. V aukci koupené lístky do tzv. Red Zony někdy v březnu nám byly fyzicky předány 3 hodiny před samotným koncertem přímo před Olympijském stadionem. Vyšlo to. Bylo to jako by nám U2 hráli v obývacím pokoji a my si v klidu mohli odejít pro pivko do ledničky, aniž bychom se báli, že příjdeme o místo na sedačce (tím nechci říct, že bychom se ten večer vůbec posadili.) Není prostě lepšího místa, až teda na samotné podium, na které se ten večer k úžasu všech na stadionu a pak v pondělí večer všech u obrazovek u Televizních novin v celých Čechách , dostala partička třech kluků z Prahy a střihli si s Bonem Angel of Harlem!

Jo, tenhle moment přesně potvrdil sílu U2. Z té blízkosti šel až strach a zároveň i ujištění, že na dosah má člověk stále partičku lidských bytostí. Viděli jsme i cítili momenty, kdy kapela trochu vypadla z tempa, ztratila to momentum, kdy trochu plavali uprostřed písně. Viděli jak mezi sebou komunikují, dávají signály technikům, kde co dotáhnout aniž by si toho zbylých osmdesát tisíc lidí na stadionu všimlo.
Taky vidíte a cítíte neuvěřitelnou energii při nástupu v podobě Breathe, Larryho sóla na bicí, Bonovy změny textu se současným datem (18th of July, 8:50 pm), neuvěřitelně našláplé No Line On The Horizont s dvěma kytarami pod tlakem a první typické chorály, oh oh oh …. Jsme v Berlíně, kde kapela natočila přelomové Achtung Baby a tak po Mysterious Ways a Angel of Harlem přijde nově zařazená lahůdka - Stay (so close far away) (London, Belfast and BERLIN!), nejednomu se zrak trochu zamlží… Dojemná scéna po Unforgettable Fire, kdy se Bono snaží z můstku dotknout natažené ruky fanynky pod ním, s doznívajícími tóny se jim to nakonec podaří, dav okolo to ocení dlouhým potleskem.
Vrcholem jsou další dvě věci napsané před 18 lety v Berlíně – One, či spíše THE ONE a ULTRA Violet (Light My Way). One je nataženo do neskutečné délky s přidanou never heard slokou a UV je odzpíváno s takovým nasazením, že se nejeden z nás bojí o Bonovy hlasivky – zavěšen, potacející se, oběma rukama držící se zavěšeného kruhového mikrofonu doslova odřve nejlepší Ultra Violet za posledních dvacet let. A my s ním. Unreal. Jeden by po takovém výkonu asi umřel, nicméně na závěr příjde ještě jeden intonačně neuvěřitelný kousek v podobě Moment of Surender, kde však technika trochu začíná vypovídat službu, z reproduktorů se valí stěna basů, Bono klečí na kolenou a přes rozpadající se mikrofon se s námi loučí. Pak se rozhlédne přes moře nasvícených hlav a rukou před ním a pronese: „There is no line on the horizon.“

U2 - Milano - 07.07.2009

Snažím se srovnat si všechny dojmy z uplynulých 50ti hodin, ale jde to hrozně ztuha. Ještě teď se cítím jak na dojezdu po nějakým šíleným heráku. Bylo to intenzivní - kombinace velkého a dlouhého očekávání, emocí, litrů alkoholu, prožitků, nedostatku spánku udělala své. Perfektně poladěná a připravená návštěva Milána a následně i Bergama neměla chybu.
A samotní U2? Dostali mě. Opět. Agresivitou, nasazením i setlistem. Ale popořadě.

První pohled na San Siro byl úchvatný. Mohutná stavba, vysoká dobrých 20 pater paneláku, v pohodě ubytovala přes 80 tisíc lidí, aniž by se člověk kdekoliv mačkal, zasekl, čekal na pití či WC. Vystoupali jsme pár schodů a dočkali jsme se konečně osobního setkání s "podiem" a člověk již nevyšel z transu... Stejně tak těch dalších 80 tisíc lidí, kteří hodinu před nástupem samotných U2 vytvořili na San Siru neskutečnou atmosféru plného skandování a mexických vln...
Po devátě večer dozněla nápadně nahlas zahraná reprodukovaná skladba od Davida Bowie Space Oddity a věci nabraly nadpozemských rozměrů...

Breathe jako opener? Wow, Larryho sólo na bicí a pomalý příchod ostatních. Tak trochu připomínající otevírák Shake Dog Shake od The Cure. Nářez. Zvukař nestíhal najít Bonovo chrlení slov v hradbě bicích a Edgovy ostré kytary. Davy šílely. Nenašel ho až do půlky druhé skladby, titulní No Line On the Horizon. Pak už jsme si mohli užívat neuvěřitelnou formičku a jistoty pana Bona.
Strhující. Šlo to hrozně rychle. Pivo teklo proudy. Still Havent Found What Im Looking For již v úvodním stádiu setu? Dostalo mě to. Poprvé ten večer. Michael Jackson má dnes pohřeb - Angels of Harlem se v závěru promění v Man in The Mirror a Don't Stop Till You Get Enough, kde Bono předvede neskutečný hlásek...
Paradoxně Bonova dcera slaví šampaňským na podiu své osmnácté narozeniny. Unknown Caller, The Unforgettable Fire ! Vertigo a City of Blinding Lights. San Siro se otřásá v základech. Somruju cigáro. Pride, MLK !! (Let it rain on me....) a Walk on - Leave it Behind a slzy. Je těžké se orientovat v jaké fázi setu vlastně jsme. Ultraviolet! (bejby, bejby, bejby...), nekonečná With or Without You a pro mne překvapivě Moment Of Surrender jako závěrečná skladba. Hotovo. Finito.
Zůstáváme několik minut bezeslova sedět. Objetí.

Přesun k hotelu. Do baru. Moon Baru. Mojita. Spontální afterparty. Mojita.

Za týden do Berlína. Cant wait!

--------------------------

------
setlist Milano1:
1. Breathe
2. NLOTH
3. GOYB
4. Magnificent
5. Beautiful Day
6. ISHFWILF
7. Stand By Me
8. Angel Of Harlem
9. Party Girl/Happy Birthday
10. In A Little While
11. Unknown Caller
12. The Unforgettable Fire
13. City of Blinding Lights
14. Vertigo
15. Crazy Remix
16. Sunday Bloody Sunday
17. Pride
18. MLK
19. Walk On
20. Streets
21. One

Encore:
22. Ultraviolet(Light My Way)
23. With or Without You
24. Moment Of Surrender

Depeche Mode - Prague - 25.06.2009

We are here
We can love
We share something

Dlouho ocekavany koncert (listky sly do prodeje jiz v listopadu minuleho roku!) tak nejak nevysel uplne jak bych si sam predstavoval. Eden je sice super stadion, ale jiz druhy koncert na tomto miste me moc nepresvedcil. Za vse muze fakt, ze neni zkolaudovan pro hudebni akce, ktere by koncily po 10. hodine vecer... A tak v jednom z nejdelsich dnu roku se odehral koncert "temnych" DM za plneho denniho svetla (nepocitam to sero pri poslednich dvou pridavcich...) a bohuzel tento fakt jednoznacne ovlivnil me pocity a vzpominky.
Pred 20 lety bych byl blahem bez sebe mit Martina, Davida a spol dva metry od sebe, tento vecer jsme na sebe jenom mrkli a s usmevem (ten mel Dave cely vecer) jsme se pozdravili. Videli jsme se takto nekdy v 90. letech ve Sportovni Hale a byl to uzasny zazitek, ale vcera mi to cele prislo prilis monstruozni na intenzivnejsi kontakt, i presto ze jsme to realne meli k sobe tak blizko.
30 tisic lidi ale vytvorilo bajecnou atmosferu, kazdy vedel co prijde, co ma ocekavat a DM jim to splnili. Priznam se ze moje expectations na prozitek byly vys. NIN den pred tim, 5 hodin spanku, celodenni popijeni, sledovani vyvoje pocasi a rychly uprk preplnenou Prahou do Vrsovic, abychom stihli ostry start v 8 vecer ... Setlist? Nova deska ma svoji silu v prvni polovine, to potrvdili i v zivem provedeni (pomale openery jsou paradni vec - In Chains od DM, Realase, Sometimes od PJ atd...) ale veci jako Peace ci Little Soul v Martinove podani byly pro me slusnej let down. Highlights - Walking in my shoes a predevsim videoprojekce pri Strangelove a orgasmicky zaver Waiting for the Night, kdy Martin s Davem stali dva metry od nas... Jo, presne, we waited for the night to fall ... whole day long... Skoda.

setlist:
- In Chains
- Wrong
- Hole To Feed
- Walking In My Shoes
- It's No Good
- A Question Of Time
- Precious
- Fly On The Windscreen
- Little Soul
- Home
- Come Back
- Peace
- In Your Room
- I Feel You
- Policy Of Truth
- Enjoy The Silence
- Never Let Me Down Again

- Stripped
- Master And Servant
- Strangelove

- Personal Jesus
- Waiting For The Night

Nine Inch Nails - Prague - 24.06.2009

Priznam se, ze jsem nemel nikdy moc zkompletovanou tvorbu NIN. Stacila mi jejich casta pritomnost na vlnach Radia 1, kamos Steve o nich neustale basnil, casto byli v kontaktu s moji oblibenou partickou Janes Addiction a tak ... Ale vetsi digging for more info nastal po jejich velevychvalovanem koncertu pred dvema lety v Edenu - mluvil o nem nadsene kde kdo, i lide, od kterych bych to ani necekal.A tak jsem oznameni o jejich dalsi navsteve Prahy rad kvitoval (a v duchu doufal ze si to daj i s Janes Addiction...ale k tomu bohuzel nedoslo...).
Intenzivni, brutalne energicky zazitek v zvlastnim prostredi o2 areny, ktera vsak pro dnesni koncert byla upravena do vcelku komfortniho obyvacku, ve kterem se i ti nejvetsi pankaci museli citit prijemne; minimalne pan Reznor urcite! Diky paradnim listkum k podiu, jsme meli vse jako na dlani, navic s vytecne postelovanym zvukem - zazitek all inclusive. Nesetrili nas. 120ti minutovej nonstop prival emoci znel presvedcive - pestre zamotany setlist prinasel i jista prekvapeni. Dostalo me slyset skladbu 1.000.000., kterou normalne zacinaji, jako uzaviraci skladbu hlavniho setu.Pomala Le Mer a po ni v zelenm svetle provedena instrumentalka Gone, Still, do ktere se ozval neskutecny vykrik z obecenstva - ala Sigur Ros..., jeden by cekal ze po Hurt ci Hands that Feed prijde konec, ale NIN uneseni paradni atmosferou si strihli jeste cover od Joy Division a vse uzavreli skladbou In This Twilight, jenz v letosnim turne zaznela pouze jednou...
Vyjimecny vecer, paradni opener naseho koncertniho leta...

Komplet setlist zde... http://www.setlist.fm/setlist/nine-inch-nails/2009/o2-arena-prague-czech-republic-73d67a15.html